Montáž skříňky, je to taková skládačka, puzzle. Nejdřív si prohlížím obrázek na boku krabice, je na něm schematicky vyobrazeno, že si mám dát pozor, aby mi její obsah  nevyhřeznul na zem a dřevo se nepoškodilo. Jak si krabici natáčím, abych na obrázek dobře viděl, právě to se mi stane. Šikovný nápomocný obrázek. Jak to mohli předvídat? Simulovali předem možné situace a pak to namalovali? A pak se u toho chechtali?

Hledám u regálů objednanou knihu a je tu i holčička s růžovou mikinou a velkýma červenýma botama. Prohlásí: "Všechny knížky jsou stejný. Tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle a tahle."

Dnešní den začal hezky, ráno jsem potkal bílou holubici, to je určitě nějaké dobré znamení, myslím si, byla nádherná, bělostná uprostřed kalného deštivého rána, teď už sice asi bílá nebude, stačí aby louží kolem projel autobus, a je spíš mourovatá.  A pak jsem dostal čokoládu a lázeňskou oplatku. To asi bylo ono.

Do pokladny tuhle za mnou přišel Střípek, aby mě varoval: "Dej si pozor, obchází tady Odula"

"Odula?", ptám se. Mám na mysli paní vedoucí, to abych si dal pozor a netoulal se nikde bez cedulky a podobně, když mám ještě sedět na židli a laskat čtenáře..

Poslední dny vysedávám v pokladně tak často, že bych si mohl přivydělávat líhnutím neopeřenců z vajíček. Židle je vždycky pořádně zahřátá. Akorát bych sebou neměl tolik vrtět, abych křehké skořápky nepoškodil.

Líhnu kuřata, housátka, kachničky, krůty i perličky, ale ne pštrosy ani kiwi, na ně nemám licenci. Divoké ptactvo jen po dohodě, krom supů. Hady ne. Jestli máte doma nevylíhnuté ptáčky a s jejich vysezením otálíte, protože nemáte čas a v noci byste raději spali, než seděli na vejcích, přineste mi je a já vám je vyklubu. Líhnu do týdne, expresně do dvou dnů.

Jestli si chcete přečíst o sexy tatíncích, tak tady. Ale jestli se o nich chcete dozvědět něco jiného, tak pokračujte dále.

Když chodí tatínkové platit dluhy za svoje dcery a syny a nemají jejich průkazky, jakože nemají, hrajeme pak takovou střelnici, musí říci datum narození svých dětí

Potkal jsem kominíka, který vypadal tak zuboženě, spíš jako tlející bezdomovec, že jsem ho nejdřív vůbec nepoznal, ale všechno kominické vybavení měl. Hned jsem se chtěl chytit za knoflík, ale nemohl jsem ho nejdřív najít, byl ukrytý pod páskem, a než jsem ho nahmatal, ušel jsem už kus cesty a kominík taky, tak si říkám, počítá se to ještě? Do kolika vteřin se musí na knoflík šáhnout, aby to ještě platilo? Nebo to stačí nechat až na večer u televize?

Holčička je tak malá, že ji nevidíme přes pult, takže čeká asi docela dlouho,  než si jí všimneme. Jde si vyzvednou ztracené věci. Je Asiatka, ale mluví česky.

- Jak se jmenuješ?

- G L'van.*

- Cože? Můžeš mi to vyhláskovat? (neúspěšně)

Když přicházím na registraci, poznávám po hlase, že kolega je už v posledním tažení, úsečná "'kuju", kterými propichuje čtenáře, mi to prozrazují, chce se mu vraždit. Naštěstí se vzápětí registrace výpůjček proměňuje ve vesmírný koráb a odlétáme, on je kapitán (takže se mu dost zlepší nálada) a já jsem 1.důstojník ( takže taky nepřijdu zkrátka), z kosmu nás sestřelí až kamenné pohledy čtenářů, jedna paní si nás dokonce podezřele prohlíží. A protože koráb

Čím víc jednoho kofoláčka vyrobíš, tím víc ho rozdáš. Při výrobě toho jednoho mi vytanulo na mysli, že kofoláčky přece vymysleli staří Keltové. Jenom tehdy ještě neměli bavlnky, tak místo nich museli používat lidi, což je po bavlnkách hned druhý nejlepší materiál. Posuďte sami. Ovšem kofoláčka hned po dokončení zapálili, my si je narozdíl od nich necháváme nebo je darujeme.