Na hřbitově

Na kamenné zídce ohřáté sluníčkem se kochám mravenci a těmi malilinkatými červenými broučky, určitě víte, které myslím, když je rozmáznete, tak po nich zůstane červená tečka, ale to už dávno nedělám. Pak slyším nějaké šourání, ale nikoho nevidím. Chvíli obdivuji některé hrobky a čtu si jména. Je jich tu několik opravdu honosných, ani byste nemuseli sklánět hlavu, abyste vešli dovnitř. Přemítám, jestli by se tu ještě pro mě našlo místo nebo je tu už plno.

Když už jsem nasycen zdejších krás, chci to tu opustit, jenže ouha, brána je zamčená a všude kolem jen vysoká hřbitovní zeď. Je vysoká proto, aby sem v noci nikdo nemohl nebo proto, aby odsud nic nemohlo ven, ať už by to bylo cokoliv? Nikde ani noha, i když pár stop pod zemí by se jistě nějaká našla, ale určitě rozumíte, co chci říct. Jen ptáci divoce cvrlikají jako pominutí, blíží se večer.

Vůbec se mi to nelíbí, co když bude pršet, kam se schovám? Vzali by mě na noc do některé hrobky? Určitě s otevřenou náručí, no spíš s hrudním košem, i když staří lidé se někdy bojí otevírat cizím lidem a jestli tady někteří z nich zemřeli už za první republiky, kolik jim asi musí být dnes!  Jenže třeba by mě pak ani nechtěli pustit, dejte si ještě čaj a biskvitky (už dávno prošlé), ještě jsme vám chtěli ukázat rodinné album, tady se nikdo nezastaví, jak je rok dlouhý, takže bych před půlnocí neodešel. Co bych jim asi měl říct, vypadáte pořád jako fešanda, jako na téhle fotce zamlada; no už nejsem žádná mladice, ale pořád o sebe pečuji. Na takovou konverzaci se necítím.

Navíc je slunovrat, štěstí v neštěstí, sice nejkratší noc v roce, ale přece významné datum, jistě ho mají v zombiím diáři červeně zakroužkované a už dlouho se naň těší a dopředu se strojí. Musím dnes vypadat dobře, myslí si zombií dáma a nanáší oční stíny, aby podtrhla svůj zjev a řasenkou zvýrazní některé jizvy, vezmu si na sebe svoje nejlepší cáry, sváteční. Navíc jako na potvoru je muzejní noc, tady spíš mauzolejní, dnes bude asi vstup do většiny hrobek volný! Některé vypadají jako malá muzea, jenže v nich nebudou kostry dinosaurů.

Je tu domeček, snažím se nakouknout dovnitř, ale přes zaprášená skla není moc vidět. Zvonek žádný, jen vedle dveří visí gong, kovová kolejnice, mám na ni zatlouct? Koho tím tady sakra svolávají? Musí to vydávat strašný randál. Nesměle klepám, vlastně nevím, jestli doopravdy chci, aby mi někdo otevřel. Co když je to márnice? Ale ne, to by v oknech asi nebyly záclony. Nebo byly? Jsou trochu zašlé.

Rozhoduji se, jestli si roztrhnout kalhoty o špičaté bodce na vrcholku mřížové brány nebo si nechat roztrhnout kalhoty zombiemi. Když se nakonec deru přes plot, připadám si jako vykradač hrobů.