danse macabre

Ráno mě probudil břichabol, výjimečně to nebyli popeláři.  Tu chvíli, kdy jsem jen ležel v křeči (a jaké krásné sny se mi předtím zdály, ještě jsem na ně chtěl navázat, ale už to nešlo), jsem věnoval úvahám o tom, kde všude na dnešní trase, kterou musím vykonat, jsou záchody, v práci dobrý, to nějak dám, pak odpolední návštěva za koťátky spojená s výběrem jednoho z nich, to taky půjde, prý je tam teď opičí puch, takže to se tam ztratím, přesuny v metru jsou krátké. Jen večerní koncert mi dělá starosti, to jsou 2 dlouhé bloky a hlavní číslo je až na konci, ale když si sednu na kraj..  Krátce jsem ještě prosil Žlučoblije, Oh boha kocoviny, abych dnešek nějak přežil.

Když jsem to nějak rozchodil, objevily se pořádné mžitky před očima a trvalo to tak dlouho, že jsem je chvíli mohl pozorovat, vypadalo to jako včeličky. Tramvaj mi ujela před čumákem, ale aspoň jsem se chvíli mohl nahřívat na sluníčku. Sice jsem, když jsem se zavřenýma očima stál na ostrůvku uprostřed přechodu, mohl někoho znepokojovat, jenže všude jinde byl stín.

Dopoledne v práci se ještě přidala motolice, jdu po hale, všechno se najednou začne houpat, aha, takové je to asi na moři a nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, jen se pak špatně hledají knihy. Nebo takové je to, když chodí ženy a kroutí se v bocích?

K obědu bych si měl dát něco dietního, suchý rohlík nejlépe, jenže mám hrozný hlad, risknu brambory s dušenou mrkví, nechutná mi to, ale proto by mi to asi mělo udělat dobře, bude to jistě zdravé.

Odpoledne si asi hodinu jezdím židlí po košili, kterou jsem si přehodil přes opěradlo, než to zjistím. To k tomu taky patří nebo je to jen moje kolozubost?

Hledám příčinu těchto stavů, opakovaně se mi vtírá myšlenka, nebude to tím, že mi má být třicet? Všichni se mě na to teď pořád ptají, "když už ti bude 30, jaký to je", skoro až jako by škdodolibě, snaží se mě přesvědčit o tom, že se stane něco hrozného, nakonec opravdu propadám obavám, co když mě v den narozenin někam odvezou a píchnou mi nějaké injekce třicátníků? Snažím se okolí přesvědčit, že to nic neznamená, je to jen hloupý, ale nenechají si to vymluvit a pořád dokolečka si melou tu svou, "tobě už bude třicet, viď?" ale já se pořád cítím podobně, některé roky jsem ani přesně nevěděl, kolik mi je, když se mě ptali, nemohl jsem si to ani hned vybavit. Asi si budu muset dělat zářezy na paži, abych příště hned věděl, vždyť teď už budu opravdu dospělý, řekla mi máma, ale to mi říkala i před deseti lety. Velké zářezy, desítky, malé jako jednotlivé roky.