Otec hráč

Sestra si k Vánocům přála počítačovou hru, Machinarium, byl jsem tomu moc rád, protože dárky na přání se nejlépe shánějí, jenomže když už jsem hru měl a mnul si ruce, řekla mi, ať ji vlastně nesháním, že ji prý dostane od přítele. To mě dost nemile zaskočilo a přemýšlel jsem, co teď s hrou. A pak jsem na to přišel. Dám ji tátovi! Abyste rozuměli, to není z těch dárků, kdy někomu dáte něco, co vlastně chcete vy, a jen čekáte na to, až to dotyčný odloží, abyste se toho mohli šťastně sami chopit (příklad: mamince dáte poslední díl Pratchetta, babičce osmigigovou flashku, přestože nemá počítač apod.)

Předloni jsme doma měli první díl téhle hry, Samorost, střídavě jsme se jí opájeli, a jednou si takhle se sestrou povídáme v kuchyni a najednou z obýváku slyšíme nějaké známé zvuky, nedá nám to a jdeme se podívat do pokoje, otec s notebookem na kolenou plně zabrán do hry. Smějeme se mu.

A teď to k čemu jsem se chtěl dostat. Tuhle mi přišla od otce stručná sms se vzkazem: "Ahoj. Dnes jsem dohrál Machinarium".  Cože?! Já se plácám teprve v prvních úrovních a často nemůžu vybřednout z nějakého zákysu. Takhle mě strčit do kapsy. Cítím se potupně. Navíc nechápu, kde na to vzal čas. To musel tajně pařit po nocích nebo kdy. Ale jinak všechna čest, tati!

Jo a mimochodem, obě hry jsou prostě skvělé, někdo je graficky pořádně vymazlil.