K večeru tady asi zaléhají uši nebo co. Paní, která sem přišla, chce prodloužit větvičky. Větvičky? Ehm, jsou to výpůjčky. Paní se směje.

- Kolegyně reflektuje frontu, která tu byla: Sedm hodin a ještě jsme si ani nestačili uprdnout.
- Druhá kolegyně : Já jo
- První kolegyně: Hurónský smích

Jdu si vybrat nějaké obroučky, nechce si mi do toho, ale s impresionismem už končím, příchází čas naturalismu, zpoza skleněných dvířek v optikách na mě pomrkává spousta brýlí, jsem zděšen jejich množstvím a tvary.

Ozve se hrozná rána do klávesnice, jdu pána upozornit, jestli by nemohl být víc potichu a nepoškozovat majetek MKP, a dozvím se "piss off", dokonale mě tím zaskočí a na nic se nezmůžu, napadne mě jedině fádní "fuck off", nic moc jiného ani neznám, tak pohotový v angličtině zase nejsem, takže zase vodprejsknu zpátky za stůl k počítači, jak si přál, lidé se vrátí ke svým novinám, a já si hledám ve slovníku různé nadávky, kterými by se dal někdo poslat do patřičných mezí, ale je mi hloupé, abych za ním přišel za deset minut a špatnou výslovností mu bez souvislosti něco pokusně vmetl do tváře.

Kolega Střípek mi často provádí různé naschvály a poťouchlosti. V koupelně v práci mám položený kartáček a pastu, občas si s nimi krátím dlouhou chvíli. Teď mi z nich vyrobil tuhle kreaturu a řekl mi, že je to varování, že čištění zubů škodí zdraví.

Pokladna funguje i jako ztráty a nálezy. Dnes je tu jedna berla. Jak je to možné? Ztratili byste berli a nevšimli si toho? Nebo šlo o zázračné uzdravení a dotyčný ji prostě zahodil?

Všimnu si na rozpise, že jsme dopoledne se Střípkem v pokladně. Ha, to si nechám líbit. Později za mnou přijde vedoucí: "Muminku, vy jste dnes napsaní se Střípkem v pokladně?" Souhlasně přikyvuji. "Nebudete zlobit, že ne?" "Ne, nebudeme",  chlácholím ji. (Hehehe, tak to si nejsem vůbec jistý).

Hurá, umřel mi mobil! Tančím na jeho hrobě, ať jeho kosti tlejí dlouho. Upír telefonních hovorů, kolik jich jen uťal v půlce. K stáru začal žíznit, nechával se, milostpán, nabíjet dvakrát denně. Kradu snad? A měl tu nepříjemnou vlastnost, že jakmile se nabil, sám se vypnul. Nabumbal se a s plným bříškem se mu chtělo spát. Často jsem na to zapomněl, a víc lidí si mi pak stěžovalo, že se mi nikdy nemohou dovolat. Mohl já snad za to? To ten šotek.

Jedeme autobusem v horách, je to klasická Karosa, jsme úplně na vrcholku hor v zeleném mechovém lese, autobus se kodrcá po úzkých pěšinkách, div, že tudy vůbec jede a nepřeklopí se. Najednou se na cestě objeví překážka,

Máte doma ještě vánoční stromeček? Přiznejte se. Já už ne. Nejdřív svěsil jehličí, pak začal pelichat, kmínek dostal jakousi skoliózu a nakonec opadala i cukrová poleva na perníčcích, které ho zdobily, a rozlepil se  papírový betlém. Tak jsem pochopil,  co se mi stromeček snažil už dlouho naznačit, ale já stále nechápal, že už je načase dát ho pryč a vytáhnout ho až za rok. Totiž pořídit si za rok nový, jsem chtěl říci.

Zbylo mi doma trochu mléka, když jsem dělal bramborovou kaši. Co teď? Vypít? Vyloučeno, mléko já nerad. Nejlepší by bylo vylít ho i s výčitkami, že je to škoda, příp. ho nechat v lednici stát tak dlouho, až zkysne, a dá se vylít už bez výčitek. Nebo z něj udělat palačinky! Spásný nápad, vlastně o to šlo, měl jsem hlad.