Ráno mě probudil břichabol, výjimečně to nebyli popeláři.  Tu chvíli, kdy jsem jen ležel v křeči (a jaké krásné sny se mi předtím zdály, ještě jsem na ně chtěl navázat, ale už to nešlo), jsem věnoval úvahám o tom, kde všude na dnešní trase, kterou musím vykonat, jsou záchody, v práci dobrý, to nějak dám, pak odpolední návštěva za koťátky spojená s výběrem jednoho z nich, to taky půjde, prý

Babča v supermarketu, tlusté pruhované ponožky, kamaše a stejně pruhovaná mikina, šine se mezi regály opřená o ten největší vozík a vrazí do regálu balených vod, "hergot, to jsem ale kráva" uleví si nahlas. Tak takhle kráva mě pěkně rozesmála.

Proč mi v metru nikdo neřekne, že mám rozepnutý poklopec? Každý slušný člověk by na to hned upozornil nebo rovnou zapnul. I když jen koukat a strkat loktem do druhého "hele, koukni na na támhletoho ...", je o dost zábavnější, uznávám. Minule jsem pro změnu jel celou cestu s ručníkem přehozeným přes ramena, měl jsem ho tam už z koupelny od rána, a taky nikdo ani nekvák. Až když jsem vystupoval a ručník zůstal na sedačce, jedna paní na mě zavolala. Z vděčnosti bych jí nejradši ten ručník za odměnu přenechal.

Včera večer jsme se s Kolouškem domluvili, že ráno půjdeme trochu hýbat s našimi těly, je to taková naše pravidelná loutkohra, na pohled dost komická. Sraz zhruba na jedenáctou. Byl jsem rád, že když jsem na místo dorazil za deset dvanáct, Koloušek tam ještě nebyl. Ještě měl jít M., ale ten buď už odešel nebo ani vůbec nepřišel. Jestli odešel už dřív, tak nám sotva uvěří, že jsme taky byli cvičit. Koloušek říkal, že by nám na to slečna za barem mohla vystavit potvrzení. Dostal jsem klíček od skříňky 40, kterou přede mnou už roky nikdo neotevřel, byly v ní chomáče prachu a ještě se mi podařilo klíček zničit, umělohmotná hlavička se celá odrolila a oddělila od té kovové části. Musel jsem to pak narafičit.

Když se vejde do šatny, udeří vás hutný pach všech zpocených těl, která se tu kdy převlékala, vzduch by se dal krájet, pot vsáknutý do koberce bohužel taky. Nejprve jsme se nad sebou naoko pohoršovali, že se po sprše utřeme do stejného ručníku, který jsme předtím používali v tělocvičně, ale kdo by to pořád pral, no ne? Pak jsme vtipkovali, že mnohem horší by bylo utřít se rovnou do toho koberce a Koloušek na závěr vymyslel, že to by mohlo skvěle fungovat jako feromony, natřít se trochu tímhle výměškem, který produkují ti nabušení svalovci, kteří sem chodí především,  pak bychom na okolí zcela bez námahy působili jako oni, jen jednou dvakrát týdně bychom se sem přišli znova natřít. Ale s tímhle vtipem musel počkat až ven, protože v šatně zrovna jeden z nich byl. Tak takhle někdy trávíme soboty.

V muminím údolí žije spousta obyvatel, i když většina z nich o tom ještě neví a možná bude lepší, když o tom ani vědět nebudou. Tohle jsou ti první, kdo se sem právě nastěhovali: Koloušek, Ronja, Poštolka, Fremen, Jeníček P, Slon, Luisa a Lotka, Dášeňka. Je to jen zdánlivě nesourodá společnost, ve skutečnosti se skvělě doplňují.